Šerák, Keprník a okolí

2. - 3. srpna 2003

První srpnovou sobotu jsme se (já a Duch) vydali prozkoumat prostředí Jeseníku. Vlakem jsme se dovezli do Ramzové, odkud jsme se nechali vyvézt sedačkovou lanovkou na kopec Šerák. Pro mě to byla první jízda na tomto typu lanovky v životě, proto jsem se potýkala trochu s problémy :) Z první dvoumístné sedačky jsem neuměla vystoupit, zapomněla jsem totiž oddělat nohy z držátka, které bránilo zvednout i přední opěrátko a tím umožnit vystoupit :) Naštěstí je tam vždy obsluha, takže jsem zpátky dolů nejela. Druhá část lanovky byla vždy jen pro jednoho člověka. Hold my se tam museli dostat i s batohem. Protože byl objemný, nepodařilo se mi tentokrát sedátko „uzavřít“, abych nevypadla, tak jsem se celou cestu pořádně držela. Duch, který jel přede mnou se divil že prý proč mu nemávám :)
Takže bez újmy na zdraví a věcech jsme asi po 45 minutách stanuli v jesenických kopcích. Je to tam krása. Fascinovaly mě uschlé stromy, trochu vypadaly smutně, ale dotvářely ten správný ráz krajiny. Minuli jsme chatu Jiřího a vydali se na kopec Keprník, kde si Duch hodil dobrý trapas. Chtěli jsme mít společnou fotku, tak šel poprosit jednoho človíčka. „Dobrý den, mohl bych vás poprosit, vyfotila byste nás?“ „Vyfotil“ odpověděl muž s pořádnou hřívou a ve slušivých modrých elasťákách. Jeho kolega nás uklidňoval: „Jeho vyhánějí i z pánských záchodků, nic si z toho nedělejte.“ Radši jsme potom rychle zmizeli.
Duch objevil borůvky, tak je začal sbírat plnými hrstmi, já si zatím lehla pod Vozkou na lavku a chytala bronz. „Vy jste měl ale hodně borůvek,“ probral mě hlas starší ženy, která se dala s Duchem do řeči. Měla pravdu, měl nejen fialové prsty, ale i rty a hlavně jazyk. Pokročili jsme na Vozku, kde jsme potkali radionadšence, kteří se spojovali díky vysílačkám s ostatními kolegy v městech.
Čekal nás sestup dolů, nic příjemného, ale aspoň krajina byla příjemná, hebounká tráva a mech zvaly přímo k sednutí, tak nebylo divu, že se mi dál moc nechtělo :). Dorazili jsme k Vřesové studánce, kde jsme se setkali s cizinci. Co byli zač, to nevím, ale ani německy ani anglicky nemluvili, snad něco mezi polštinou a maďarštinou :). Jejich snaha přečíst název místa, kde se nacházeli mě rozesmála. Fřesofou studanku na mapě i na rozcestníku našli, ale Vozku (Fosku), kam měli namířeno ne a ne na rozcestníku najít. „Can I help you?“ snažila jsem se využít mých dávných znalostí angličtiny. Rukama nohama jsme se domluvili, když jsem ji ukázala za jejich zády kopec Vozku, který byl asi na stejné úrovni jako jsme stali my, ale muselo se k němu nejprve sejít a pak zase vyjít, zjistili, že tam zas tak moc jít nechtějí. Slovy Good Bye a smíchem jsme se rozloučili. V klidu jsme přišli na Červenohorské sedlo. Duch byl koupit kofolu, ale v hospodě asi neví, co je jar a teplá voda, proto mi její chuť kazila příchuť a pach piva. Odpočinuli jsme si a vydali se do Kout nad Desnou. Před nimi jsme si našli rovné místečko v lese a četli si. Spadlo pár kapek, vyskočili jsme a asi během pěti minut (i to je možná moc) jsme měli postavený bivak. Zalehli jsme a brzo usnuli. V noci nás vzbudili dvě hrozné rány. Nechápali jsme, co to bylo, možná někdo někde střílel s dělobuchy nebo nějakýma petardama. Nevím, ale měla jsem strach, naštěstí do rána se už nic podobného neozvalo.
Ráno, když jsme se balili, šel kolem houbař. „Dobré ráno, už jste i něco našel?“ přerušila jsem trapné ticho a jeho rozpaky, cože tam děláme. „No, kromě vás dohromady nic“ usadil mě.
Rychle jsme vypadli a ťapkali do Velkých Losin na zámek. Neměli jsme už moc času, tak jsme si prohlédli jen zahradu a vydali se do Rapotína na vlak. Po třech hodinách jízdy jsme stanuli opět v našem rodném městě, opálení, spálení, spokojení, plní nových zážitků, prožitků a vzpomínek.

Duchna