Výprava k soutoku Moravy a Dyje aneb jak snadno a rychle zbohatnout

17. - 18. května 2003

Sobotní ráno uvítalo na vlakovém nádraží pětici odvážných a ke všemu odhodlaných lidí oblečených povětšinou ve vojenských mundúrech. Duch, Duchna, Patrik, Adam a já (Sysel) jsme si usmysleli, že dne 17. května dosáhneme bodu na pomezí tří států a soutoku dvou řek – Moravy a Dyje. Již
ve vlaku se k nám připojilo štěstí a drželo se nás zuby nehty po celou akci.
Na sedačce jsme našli 1,50 Kč a paní průvodčí sveřepě odmítala přijmout nabízený lístek k označení. (Peníze se k nám hrnuly i po vystoupení z vlaku, celková částka postupně nalezených peněz dosáhla neuvěřitelných 221,70 Kč.)
I vydala skupinka na cestu z Břeclavi do neznáma. Kouzelný dědeček, jako by na nás čekal již léta, navedl nás správným směrem na Pohansko a tak nás vyvedl ze zrádných ulic břeclavských. Hned za prodejnou Seatů začínala cestička vroubená tisícery kvítek k obrovské radosti našich dvou botaniků – Ducha a Patrika. Digitální fotoaparát nestačil ukládat kvanta nafocených kytek a debata o tom, zdali to byl Ptačinec tlustolistý (Stellaria crassifolia) nebo Rožec krátkoplátečný (Cerastinum brachypetalum) nebrala konce. Kulturní památník Pohansko nás po chvíli cesty uvítal otevřenou náručí a spoustou turistů, lačně očekávajících na zahájení jakýchsi oslav. Krátce jsme si popovídali s paní, která prodávala šamanské pomůcky a dobré rady, a pokračovali jsme dále, vstříc tušenému cíli. Po cestě jsme ještě stačili chvíli dalekohledem šmírovat čápa sedícího v hnízdě
a dalšího bez hnízda, který na toho prvního blbě čuměl. A pak už nás nečekalo nic, než mnohakilometrová cesta beze stínu, sem tam nějaký cyklista nebo čáp. Všichni si odnesli domů něco spáleného. Někteří, jež chtěli zapůsobit na ostatní svalnatým hrudníkem a proto se svlékli do půli pasu (já), trpí teď spáleninami celoplošnými, jiní vypadali „pouze“ jako indián (Adam). Nejlepší část cesty přišla asi po dvou hodinách. Část doposud suché cesty byla zatopena a nezbývalo, než brodit. Za mohutného povzbuzování nás i kolem stojících cyklistů se první vnořil do vody Patrik. Ze začátku bylo hej, i já jsem se ještě smál, jaká je legrace mít po kolena vody. Smích přešel s první hloubkou. Všichni, ač maje vody témě po pás, přešli bez incidentu, já však chtěl zkusit, kde je ta díra, na kterou nás Patrik upozorňoval, a tak jsem tam prostě zahučel. Básničky typu „Syslík má mokrý pytlík (spací)“ rostly jako houby po dešti. Avšak i voda měla svůj konec. Osušili jsme se a po další asi půlhodině jsme byli na vysněném soutoku. Chvíli jsme znervózňovali rakouské rybáře dalekohledem a po vydatné svačině se pokračovalo dále. S rostoucí únavou rapidně klesala nálada nebýt toho, že jsme vešli do lesa, asi bychom skončili špatně. Touha po dobrodružství nás nutila nejít po cestě, po dvém překračování slepého ramena řeky Moravy po kladině a skokem nás pohodlnost donutila opět na cestu vstoupit. Všichni unavení, všude stromy a pod námi asfalt. Zámeček Lány (ne, nezbláznil jsem se, on tam jeden fakt je) jsme uvítali strhaným úsměvem a z posledních sil jsme se kolem desáté večer opět navrátili na Pohansko. Po krátké družbě s tamními skauty jsme byli rádi, že zalehneme a ráno jsme prskali vzteky, že musíme ze spacáků ven. Na snídani nám přeochotná paní správcová památníku uvařila kafe a čaj a pak, plni sil, odklusali jsme na vlakové nádraží Břeclav a hurá domů. Vše bylo perfektní, lužní les už nechci padesát let ani cítit.

Sysel