Trosky, Prachovské skály a Hruboskalsko

3. - 5. července 2004

Sobota brzo ráno (4:00), zvoní budík. Koukám na Šimona, který taky už nespí, ale očividně se mu s postele nechce. Spali jsme čtyři hodiny, do jedenácti byli s kamarády na ohňostroji odpalovat světlice, a tak si spánku užili jen stroze. Když těsně před pátou dávám batoh na záda, málem ztrácím balanc. Příští tři dny budou Duši, Šimon a já žít v symbióze se svými bágly jako hlemýžď zahradní se svou ulitou. Na nádraží si kupujeme jízdenky do obce Ktová a čekáme v Olomouci na peróně než přijede rychlík vezoucí už hodinu a půl naše kamarády, Lenku a Mirka z Hodonína(V kolik že jste to vstávali??).
,,Támhle jsou!“ Mávají na nás z okýnka předního vagónu a my předbíháme všechny stojící lidi, čímž spouštíme davové šílenství všech, kteří nás vidí. Asi se báli, že jim brzdící vlak ujede, a proto se nemalá část z nich rozbíhá za námi. V kupéčku nás sedí celkem osm: 4 lidi a 4 bágly. Cesta ubíhá poměrně rychle, čas zabíjíme vtipnou konverzací. ,,Máme taktak čas na přestup.“ Když vlak brzdí v Kolíně, běžíme rychle na jiné nástupiště, abychom stihli vlak do Jičína(při výběhu schodů mi začíná docházet, jak se batohem rázem umocnila tíže zemská), naskakujeme do chodbičky posledního vagónu. Když to vidí pan průvodčí, prohrábne si prošedivělý vous a hlubokým brumlavým hlasem na nás zvolá:,,No jo,to znám. Takoví  sváteční turisti. Vždycky naskočí do toho nejpřeplněnějšího posledního vagónu, a pak se diví, že si nemají kam sednout. Proč nejdete do toho druhého, když je skoro prázdný?“ A tak jsme si přesedli a pohodlně cestovali dál. Po dalším přestupu už nás vlak vyplivl okolo desáté ráno u dědinky Ktová, na kterou jsme se pokoušeli vymyslet nějakou říkanku, ale už si žádnou nepamatuji, možná i proto, že jsem ji stále nazývala Tková.
Přišlo první stoupání do kopce – na dominantní kamennou zříceninu Trosky. Nahoře bylo krásně. Ten výhled stál za tu námahu(i když jsem si říkala, že podruhé už bych to nechtěla šlapat; i když…). Kochali jsme se pohledem a dole si dali pauzu na oběd. Měli jsme možnost vidět dravce(za dvacku jste se mohli nechat vyfotit) i milou kojící maminku(tu jsme nefotili) a po zakoupení pohledů na památku jsme se vydali asi 1km po cestě-necestě k nedaleké jeskyni. Já viděla první borůvky a s neskrývanou dávkou entuziasmu je začala sbírat a baštit, stejně jako všichni. Po individuální čůrací pauze jsme se odebrali prozkoumat skály okolo jeskyně. Bohužel déšť na sebe nenechal dlouho čekat a i když Duch občas prohodil, že to už kape jen ze stromů, trvalo to skoro dvě hodiny. ,,Tak si oblečeme pláštěnky a půjdeme dál.“ „Šimone, nevidíš moji pláštěnku?..Hm, asi jsem ji nechala navrchu na Troskách. Ach jo.“ Když mi Lenka podávala větší igelitku, štvalo mě, že si neumím pohlídat svou výbavu. Ale poradila jsem si, ač se ze mě stal bizardní chodící reklamní panák s igelitovou sukní(postarala jsem se chvíli o zábavu přihlížejících), dopadlo to dobře. Pláštěnka si spokojeně hověla na Troskách u paní prodavačky a my se Šimonem jsme měli pro ten den nachozeno o 2 km více, než Duši. Musím uznat že jít s batohem nebo bez něj je sakra rozdíl, což druhý den potvrdili i Duši…
V odpoledních hodinách jsme se v 17:00 vrátili do Ktové a nasedli na vlak, který nás přesunul lokálně blíž k dalšímu bodu výpravy, a to k Prachovským skalám. Bylo kolem osmé večer, když jsme hledali vhodné místo pro přespání. Vyšli jsme z lesa a před námi stál domek, vedle něj pole s 20 ary posekané louky, která se sušila na sušácích tvaru písmene A a mohla nám tak poskytnout skvělé útočiště pro přespání. Pohled na ocelově šedá mračna nás začal rychle inspirovat k bivakování. Stačili nám jen dva sušáky, kde jsme se po dvojicích ukryly, místo plánovaných čtyř. Nahoře bylo seno kryto igelitem majitele, naspod jsme rozložili jednu gumovku, do druhé zabalili batohy a po stranách jsme kolíčky na prádlo připnuli naše pláštěnky. (Jak jsem byla ráda, že jsem se pro ni na Trosky vrátila!). Když už byla bouřka na spadnutí, my byli ve spacácích. Přiběhl ještě Duch, že si nás vyfotí, moment na to začaly pršet provazy deště doprovázené světelnými efekty i burácením hromů. Objevila se i krásná dvojitá duha! V noci byl úplněk, vím to, neb jsem šla čurat (k mojí smůle naboso, protože jsem si na botách nerozvázala tkaničky a pak už by bylo pozdě).
Vstávali jsme okolo sedmé, moc se mi nechtělo, bylo chladno, ale čerstvý vzduch i Duši byli dost nabití energií, kterou dávali po ránu najevo. ,,Mám klíště!“ hlásí mi Šimon, který nás všechny předtím nastříkal svým přípravkem proti klíšťatům. ,,Musíme ho nějak vytočit – budeme mu nadávat, až ho naštveme a ono se z toho vytočí.“ Nadávky nepomohly, a tak jsme klíště vytočili klasicky. Před osmou ráno jsme vyrazili zase na cestu. První naší zastávkou byl skalní hrad Pařez v obci Pařezská Lhota. Bylo to pro nás hodně dobré pokoukání, a tak jsme procházeli všemožné místnůstky a chodby a nechali se pohltit duchem toho skalního obydlí naplno. Nahoře jsme se pak usadili a při vycházejícím Sluníčku ujídali ze svých zásob. Lesem se šlo dopoledne směrem na Ervínův hrad, což byla víceméně skalnatá vyhlídka, kterou jsme cestou viděli i z žabí perspektivy. Další byly v plánu Prachovské skály. Bylo poledne, když jsme dorazili před masu civilizace zřejmě evokující to, že jsme v CHKO-úsek „tady se platí i za vzduch“. Po zbytek výpravy jsme tato místa nazývali „rýžovna“. I když nám to bylo celkem jedno, nikdo nám neřekl, komu jde těch 45,- za to, že se podíváte na něco, co vytvořila příroda. V hospůdce jsme si dali všichni česnečku, která přišla náramně vhod a pak už, znuděni vykřikující coca-colovou dodávkou, vyrazili na velký okruh Prachovských skal. Nevím, jak bych to měla popsat, či nějak rozvádět, protože kdo to neviděl na vlastní oči, tomu můžu jen říct, že je to skutečně úchvatná podívaná (pro mě hlavně ta výška)! Lidí tu ten den prošly davy, bohužel někteří z nich evidentně nebyli nadšeni(To je ale dovolená na h…o, na tu vyhlídku už nepůjdeme, ty šutry jsou stejně všechny stejné,…), jiní si zase na chození po skalách a kamenech vzali třeba módní žabky, či platformy… Příjemně unavení usedáme na dřevěnou lavičku, kde Lenka a Mira shazují batohy a jdou ještě na malý, vnitřní okruh. Jak poté Duch řekl - měl jsem pocit, že se  vznáším – každý sváteční turista hold jednou za čas ocení, jaké to je pochodovat bez batohu. Ulevujeme chodidlům, naboso ležíme a mžouráme očima do polojasné oblohy. Cestu na vlak bereme přes kemp, kde se ti rozmlsanější (hlavně já) za 10,- můžou 3,5 minuty sprchovat v úděsných sprchách kde si vás může každý/á prohlédnout prakticky ze všech úhlů. Bylo mi to jedno a nerada to přiznávám, ale byla jsem sobecky šťastná a pocit čistoty (což je na takových výpravách většinou vzácností) mi zvedl náladu. Tímto se omlouvám Duchům, že z časových důvodů se na ně nedostalo. Na malé nádražíčko jsme dorazili hodinu před odjezdem, a tak jsem si sedli na polívku do blízké hospůdky. Zde jsem si trhla úsměvný zážitek, když jsem paní číšnici první řekla, aby to spočítala dohromady a vzápětí jsem jí řekla,že z toho platím 61 korun. Cestou vlakem mi říká Šimon:,,Jé, tam je postavený stan!“ Lenka na to: ,,A dobře maskovaný!“ A já, ať koukám, jak koukám:,,Kde?“
Dorazili jsme do obce Hrubá skála a když rušíme plán jít přes noc 13km na hrad Kost, vyrážíme hledat nocleh. Po třech kilometrech sedíme v deset večer na lavičkách přes noc zavřeného zastřešeného kiosku a zvažujeme návrhy. Nakonec se nám podařilo najít jeskyni se dvěma místnostmi a uleháme ke spánku. Ten den toho bylo dost a já spím jako zabitá. V pondělí ráno vstávám, také jako zabitá. Tu noc taky pršelo, vzduch byl čerstvý. Naše první zastávka je věž zámku Hrubá skála, odkud vidíme první Hrubé skály. Po zbytek putování koukáme z nejkrásnějších vyhlídek za celou výpravu. Alespoň pro mě byly Hrubé skály ještě krásnější, než ty Prachovské. Míjíme hrad Valdštejn a poslední vyhlídku před městem Turnov. Mezi druhou a třetí hodinou odpolední nasedáme do vlaku směrem domů. Unavení, utahaní, ale se spoustou krásných zážitků a fotek u sebe. Šimon vytáčí druhé klíště, já vytáčím mámino číslo, Duši se uchylují k četbě knihy. Cesta ubíhá pomaleji, než při cestě tam, v České Třebové nám cestu navíc zpomaluje kolize vlaků u Olomouce a Přerova v důsledku vichřice a popadaných stromů, takže se okolo šesté večer na nádraží energicky loučíme s Duchy, kteří pokračují svou cestu přes Brno. Já a Šimon nasedáme na os.vlak do Olomouce a sumarizujeme, že to byla výprava nabitá krásnými zážitky, překvapeními, smíchem, dobrodružstvím a vůní začínajícího léta, které se jen trochu stydí pohltit nás naplno.

Renata