|
Noc Duchů
3. ledna 2004
Potřetí již tradiční setkání
kamarádů.
více
Neděle na běžkách
11. ledna 2004
Po vydatném sobotním sněžení jsme
se sešli na zastávce u Moravy. Já, Lenka, Ivana a
jeli na Lučinu. Po výstupu z autobusu a malé přípravě
běžek jsme vyrazili směrem za přehradu dále po
zelené značce. Těsně před námi jeli jela jiná
skupinka běžkařů, takže jsme jeli ve stopě. U
rozcestníku Traviska jsme je předjeli a prohodili pár
slov na téma mazání, byl krásný slunečný den, pár
stupnů nad nulou. U rozcestníku jsme odbočili doprava
a začali jsme stoupat do mírného kopečka.
To už jsme pokračovali přes krásnou vrstvu sněhu
porušenou jen místy stopami zvěře. Naše cesta i nadále
pokračovala po zelené přes vrchol Čertoryje (443m.),
kde už vedla vyjetá stopa až na Kobylu (584m.).
Cestou jsme soutěžili kdo první a potom také kdo víckrát
spadne. První kolo vyhrála Ivana. Ale tu jsem na zpáteční
cestě z Kobyly mnoho násobně překonal. Na
Kobyle jsme krátce poobědvali a vydali se na cestu zpět
po červené značce přes Výzkum na Lučinu. Cesta zpět
byla příjemnější a rychlejší, když jsme frčeli
s větrem o závod. Místy jsme brzdili vlastními
zadky hlavně já, toto kolo jsem vyhrál. Cestou jsme
viděli hromadu srnek a ještě něco malého co se nám
rychle schovalo než jsme to mohli určit. Na Lučině
jsme po dlouhé době navštívili kamarádku Jarku, pak
sjeli z kopce počkali na autobus v hospůdce
„Točna“. Pěkně strávená neděle na splašených
prkýnkách.
Duch
Minulou neděli - 11.1.2004 jsme se
vypravili na běžky na Lučinu. Jeli jsme pouze my 3.
Lenka + Mira Levkovi a já, coby gardedáma, aby se tam
nic "nestalo". Po celou dobu jízdy autobusem
jsem řešila globální problémy, týkající se toho,
kam se půjdu vyčůrat, ale naštěstí jízda proběhla
bez problémů. Na Lučině jsme vystoupili z vyhřátého
autobusu a vydali se vstříc dobrodružství směr jakási
KOBYLA!!!! Mira jako vůdce naší mini výpravy se
rozhodl, že mi tu slavnou KOBYLU musí za každou cenu
ukázat, takže jsme se pak příští 2 hodiny plazili
do na můj vkus pěkně nechutného kopce!!! I když
byla zima a na pláni docela vyfukovalo s Lenkou jsme se
zahřály, protože se nám sníh lepil na lyže a
nepomohlo ani to, že jsme se řádně
"namazaly". Kromě našich vlastních kil a
batohů jsme tahaly ještě slušnou dávku mokrého sněhu.
Já osobně jsem strávila výšlap spřádáním vražedných
plánů na to, jak Miru při nejbližší příležitosti
zabiju, ale nedalo se to jen tak jednoduše provést,
protože Mira byl oproti nám neustále ve předu a
nehrozilo, že bych ho náhodou mohla dohnat. Po 2 hodinách,
které mi ovšem připadaly jako celá věčnost jsme
konečně dosáhli vytouženého vrcholu. K mému velkému
úžasu jsem během výšlapu žádnou KOBYLU neviděla,
neslyšela ani necítila, ale i tak mi to bylo jedno,
protože jsem hlady šilhala a rychle jsem do sebe naházela
všechny zásoby proviantu, které mi na cestu přibalila
moje starostlivá maminka.
Po vydatném obědě i svačince dohromady, jsem měla původně
v plánu natáhnout si nožky na stůl a dát si šlofíka,
ale Mira měl lepší nápad, že by teda bylo načase
si toho běžkování trochu užít, s čímž jsem
naprosto souhlasila, takže jsme se odhodlali k odvážnému
činu - sjezdu KOBYLY.
Úrazovou pojistku jsem si asi před rokem výhodně
uzavřela, proto jsem se směle odrazila hůlkama a už
jsem valila z kopce. Myslela jsem si, že když budu u
toho řádně vřeštět (jako Jane, když ji unášel
Tarzan), tak nemůžu nikdy spadnout, ale opak byl
pravdou a za chvíli jsme se váleli ve sněhu všichni
3. Mira se gentlemansky rozhodl, že bude průběžně
zjišťovat "teplotu sněhu" po každých ujetých
10 metrech, což nám neustále dokazoval svými nesčetnými
pády. My s Lenkou jsme ovšem za ním byly v těsném závěsu.
Bylo docela štěstí, že sníh je měkká surovina,
protože jinak bysme se u těch pádů asi tolik nesmáli.....
A teď musím na Miru prásknout, že kromě vůdcovských
kvalit, se projevil jako pěkný kuplíř. Při sjezdu
jsme totiž potkali pána (dalšího běžkaře), který
se kupodivu! sháněl po své zmizelé manželce, která
se někde opozdila. Poprosil nás, že pokud ji potkáme,
máme ji nasměrovat do blízkého lesíka, kam
zamířil i on. Mira mu to dobrácky slíbil a když
jsme asi po 10 minutách potkali první paní, která se
tam naskytla (né, že by tam byl bůhví jaký provoz a
ruch), ihned ji Mira poslal za jejím domnělým čekajícím
manželem. Po dalších deseti minutách jsme ovšem
potkali další paní a tady nastal problém!!! Tato
druhá paní se taky sháněla po manželovi a
pozorný čtenář už jistě vytušil, která z oněch
paní, které se zrovna jak na potvoru obě dvě
vypravily hledat své manžele byla ta pravá a která
to jen "předstírala". Zkrátka a dobře,
varovali jsme ji, aby urychleně spěchala za svým právoplatným
manželem, protože hrozilo, že ta první paní u něj
bude dřív!!!!!! Jak tento náš (Mirův) malý (velký)
omyl dopadl a zda se vše vyřešilo nám už ovšem není
známo.
Ač se to zdá k neuvěření, jakýmsi nedopatřením
se nám nakonec podařilo sjet až dolů a po menším
motání se kolem Kejdy jsme se opět objevili před
koupalištěm na Lučině. Už se mi zase chtělo čůrat,
takže byl nejvyšší čas!!! Abych byla úplně přesná,
ještě jsme stihli navštívit jakousi Lenčinu
"známou", o které bych se blíž nechtěla nějak
moc vyjadřovat. Byla to totiž taková milá bodrá paní,
která ve mně zanechala tak nesmazatelný dojem, že
bych ho nejraději ze sebe ihned vymazala!!!! Díky ní
jsem si rozšířila poměrně hubenou zásobu tak
trochu neslušných slovíček a ještě dnes se nepřestávám
divit tomu, kde k ní (té paní) Lenka coby slušná dívka
přišla? Smířila jsem se s tím, že nemůžu
pochopit úplně všechno, takže jsem to už dál neřešila
a radši jsme si dali všichni 3 teplý čaj (já s
rumem, protože jsem tu paní musela přece jen trochu
rozdejchat) v malé špeluňce - Občerstvení u točny.
Ceny tam byly pochopitelně s vysokohorskou přirážkou,
ale pro mě osobně bylo důležité, že tam byl záchod,
který mě zajímal po celou dobu naší lyžovačky. V
tuto chvíli už jsem byla docela dost unavená a vymrzlá,
takže si pamatuju už jen pár útržků. Například
to, že se nějakým zázrakem předběhl v autobusové
dopravě čas natolik, že zpáteční autobus, který měl
pro nás původně přijet v 16.50 se zcela nečekaně
zjevil na zastávce už v 16.30 a ještě větší záhadou
bylo to, že v 16.30 taky odjel! Vzhledem k tomu, že
jsme v tom autobuse naštěstí seděli, tak mi to mohlo
být celkem jedno, ale nedalo mi to, abych si nevzpomněla
na ostatní ubohé běžkaře, kteří takové štěstí
neměli a nejspíš na té zastávce čekají na autobus
v 16.50 dodnes.
Ivana
|
